Zbrojovka Slavičín

Slavičínská zbrojovka

Historie pyrotechnické a zbrojní výroby na Slavičínsku započala v roce 1934, kdy ministerstvo národní obrany ČSR zahájilo jednání o výstavbě Vojenské Muniční Továrny č.2 (VMT-2) s přilehlými sklady v prostoru mezi obcemi Bohuslavice nad Vláří, Divnice, Vlachovice, Vrbětice, Haluzice, Lipová a Slavičín. Jelikož je historie této lokality dost komplikovaná (3 údolí, 340 hektarů, různá označení, časté změny názvů, rozdělení působností, výroba, delaborace, sklady ...), budu ji s omluvou dále zjednodušeně označovat podle největšího města v okolí jako zbrojovka Slavičín nebo Slavičínská zbrojovka s tím, že tyto informace jsou stejně obecné, zjednodušené a slouží pro širší veřejnost, nikoliv k rozborům badatelských detailů profesionálními historiky. V textech dále pak budou některé souvislosti blíže rozepsány.

Důvody k její výstavbě byly obdobné, jako u výše uvedených zbrojovek v Bojkovicích, v Jablůnce a na Vsetíně – znepokojivý vývoj v sousedním Německu po nástupu Adolfa Hitlera k moci způsobil budování nových zbrojních kapacit daleko od hranic s Německem a ve spolehlivých oblastech s nepatrným výskytem německé menšiny obyvatelstva. Tato továrna se od ostatních výše uvedených odlišovala tím, že jejím vlastníkem byl stát a že její správa spadala pod MNO. Na rozdíl od soukromých zbrojovek tak zde stát mohl lépe kontrolovat to, aby potřebné vyrobené zboží nekončilo prodané v zahraničí, nýbrž aby posloužilo výhradně ke zvýšení obranyschopnosti naší země. V roce 1936 byla postavena železniční vlečka a výstavba skladů a továrny tím byla zahájena. V roce 1937 byla započata také výstavba údolí B a C. Podle projektů se mělo celkem vystavět 41 objektů (21 výrobních, 12 obslužných a 8 skladišť). Náplní výroby měla být výroba dělostřelecké munice (laborace střel trhavinou, sestava prachových nábojek, kompletace nábojů) a výroba ženijní munice. Areál se skládá ze tří údolí označených A, B a C, přičemž údolí A (poblíž Vlachovic) bylo určeno ke zbudování skladišť munice a rozněcovadel (označované jako Muniční Sklady MS-2) a údolí B a C (poblíž Divnice a Slavičína) byly určeny k výrobě munice. Do Mnichovské zrady v září 1938 se v továrně nepodařilo žádnou významnou výrobu rozjet.

Událostmi po mnichovské zradě se velká část území ČSR měla stát součástí Říše a do záboru (5. pásmo) se mělo  dostat i město Polička na Vysočině, v jehož těsné blízkosti se nacházela Vojenská Továrna č.1. s výrobou leteckých min, dělostřeleckých granátů, leteckých bomb, celé řady ekrazitových náložek aj. Proto bylo přistoupeno k evakuaci materiálu i vybavení muniční továrny z Poličky do sotva z 80-ti % dokončeného areálu VMT-2. Přesunoval se sem k uskladnění i zbrojní materiál z dalších zabíraných území republiky. Vše probíhalo velmi rychle a živelně, areál ani nebyl oplocen, takže v podstatě šlo o záchranu a uskladnění materiálu pro pozdější možnou potřebu okleštěné republiky. Tím bylo později možné, aby se k části tohoto materiálu dostal domácí odboj (jsou zdokumentovány dodávky zbraní, střeliva, ručních granátů i trhavin odbojářům). Za všechny vlastence a odbojáře v ilegalitě je možno zmínit pana Josefa Jurečka, který byl v roce 1937 jmenován velitelem muničního skladu. Těsně před německou okupací s pomocí svých spolupracovníků ze skladů vynesli a ukryli velké množství zbrojního materiálu, kterým následně vybavili hlavně odbojáře z organizace Obrana národa. Pan Josef Jureček za to později zaplatil vězněním a nakonec i životem, a byl následován spoustou dalších popravených spolupracovníků a sabotérů výroby v Detoně – čest jejich památce. Do okupace zbytku území Němci se začátkem roku 1939 na objektu B8 nějaká výroba přece jen rozběhnula (šití sáčků na prachové dělostřelecké náplně, jejich kompletace, apod.). Veškeré práce byly zastaveny v létě roku 1939.

Po okupaci Němci areál zabavili, přidělili mu vojenského správce a od září 1939 vyprázdněný areál formálně i s německým správcem dali k dispozici továrníkovi Kyšerovi (viz. zbrojovka Bojkovice). To netrvalo dlouho, protože továrník Kyšer, vlastenec a odbojář se židovskými kořeny, skončil v koncentračním táboře. Takže již v březnu 1940 byla firma „arizována“ a od roku 1941 se její název změnil na Detona GmbH (výrobní válečný kód boh). V této době zde byly laborovány letecké pumy a dělostřelecká munice pro potřeby nacistů. V závodě pracovalo kolem 1500 dělníků a 82 úředníků. Po převzetí továrny Detonou se začalo pracovat na tři směny. Hlavním výrobním programem byla výroba leteckých bomb a spotřebovávalo se kolem 82 000kg trhavin denně (až 2 500 tun trhavin měsíčně). Ve výrobě probíhaly četné sabotáže, například mezi počinové náložky a trhavé směsi, které se nalévaly do bomb, přidávali hadry, dřevo a jiné nečistoty, které způsobovaly, že bomby nemohly dokonale vybuchnout. Gestapo tyto akce přísně vyšetřovalo a mnozí z podezřelých byli popraveni nebo zahynuli v nacistických mučírnách. Mnoho nacistických bomb zásluhou odvážných lidí nevybuchlo. Například dne 3. 3. 1942 dopadla bomba na moskevský pedagogický institut, nevybuchla a byl v ní nalezen malý rusko-český slovník s podtrženými slovy "demonstrovat, diktatura proletariátu, děkovat". Při pozdějším pátrání (v roce 1965 redaktor moskevských novin "Trud" O. M. Kuzněcov zjišťoval fakta přímo ve Slavičíně) po původu této bomby se údajně zjistilo, že byla vyrobena ve Slavičíně, sabotáž provedl pravděpodobně jeden z popravených bratrů Opravilů, kteří byli komunisté a uměli trochu rusky. V dalších nevybuchlých bombách byly nalezeny lístečky s českým textem "Čím můžeme, tím pomáháme" a "Přejeme vám vítězství nad nepřítelem". Na druhou stranu je třeba zmínit i to, že se našla také spousta hanebných udavačů, kteří sabotéry udávali Němcům a byli tak příčinou jejich odhalení. Vyráběly se bomby o váze 1 kg, 50 kg a 70 kg, dále 250 kg a 500 kg. Později byla zavedena výroba 150 mm dělostřeleckých granátů. Maximální denní výroba byla do 250ks bomb o hmotnosti 250kg, kolem 250ks bomb o hmotnosti 500kg a kolem 960ks 150mm granátů. Probíhala také laborace ekrazitových počinek do leteckých pum (Übertragungsladung) a ženijních kumulativních náložek pro vojska SS. Dále se na úplném konci války prováděla úplná adjustace 80-ti milimetrových raketových trhavých granátů (viz. 8cm R-Sprgr Vsetín, 3. období) a z nových typů adjustace 6 kg raketového granátu, odpalovaného elektricky z vodicích lišt. Rovněž byla prováděna delaborace munice za účelem získání trhavin pro další potřebu. Ve vlachovických skladech byly skladovány například 8mm S-patronen a pistolové náboje.

Těsně před koncem války Němci v továrně Detona začali realizovat politiku „spálené země“, postup byl označován zkratkou ARLZ – Auflockerung (Uvolnění), Räumung (vyklizení), Lähmung (ochromení), Zerstörung (zničení). Ustupujícím Němcům se nepodařilo realizovat ochromení a úplné zničení továrny, i tak byla výroba v továrně zastavena již začátkem dubna a po obsazení továrny Rudou armádou nastal velký chaos. Následně byla ministerstvem průmyslu zavedena národní správa a byl jmenován národní správce.

Záhy po válce byla továrna na výrobu munice, její část B, přidělena pod správu zbrojovky Brno s cílem zde rychle rozjet vojenskou i civilní výrobu. Část C si ponechalo k dispozici MNO pro delaboraci válečné trofejní munice až do roku 1958, kdy jej předalo továrně. Poválečný výrobní kód muniční továrny byl dtp (používán 1949-1997), poválečný výrobní kód vojenské části areálu Bohuslavice byl vnb. Od začátku roku 1950 továrna spadla pod správu zbrojovky Vsetín až do roku 1954, kdy došlo k jeho osamostatnění pod názvem Valašské strojírny, n.p., Slavičín. Kolem roku 1952 sestával areál z 55 původních objektů a byl následně rozšířen o dalších 21 objektů, byly zbudovány nové silnice a zavedena identifikace objektů písmenem údolí a číslem objektu (např. objekt B40 – znamená údolí B, budova č. 40). Vojenská část procházela také reorganizacemi z muniční dílny od roku 1954, přes dělostřeleckou základnu od roku 1957 na vojenský opravárenský závod v roce 1961, a následně opět přes dělostřeleckou základnu od roku 1963 ke statusu muničního skladu v roce 1969. V roce 1961 byl rovněž založen Vojenský výzkumný a zkušební ústav 011 přímo ve Slavičíně (později známý jako VTÚVM Slavičín), jehož aktivity byly s nedalekými areály A,B a hlavně C silně propojeny.

Již roku 1958 byl závod opět přiřazen pod Vsetín (ZŘR, n.p. Vsetín), aby se od začátku roku 1969 opět osamostatnil pod názvem  Vlárské strojírny, n.p., Slavičín. Kolem roku 1989 v závodu pracovalo kolem 2500 lidí.

Co se týká poválečné výroby, byly v areálu (bráno bez rozlišení údolí A,B,C) vyráběny nebo kompletovány následující výrobky: střely ráže 20mm pro náboje 20x139b německého vzoru, nábojnice, střely a zapalovače pro náboje 23x115mm včetně kompletace nábojů pro letecké kanóny NS-23KM a NR-23, nábojnice pro náboje 14,5x114mm sovětského vzoru, 30mm střely, nábojnice a kompletace nábojů 30x155b sovětského vzoru pro letecké kanóny NR-30, 30mm střely a kompletace nábojů 30x210mm pro československý PLDvK, 30mm JOCvSv, JOSv a JOFZ střely a kompletace nábojů sovětského vzoru 30x165mm (Jalovec, Pela), minové zapalovače MZ-50 a MZ-81, brzdná zařízení leteckých pum BZ, padákové odjišťovače PO a EPO, stopovky denní a noční leteckých cvičných pum STD a STN, signalizátory dopadu pumy SGN-2,  zapalovače KZ-88, LMNH, V429-E, raketový urychlovací motor URM-2 pro leteckou pumu MARS, nábojky pro redukovaný náboj ráže 14,5mm pro tarasnici T21, náboje 14,5-Rd-CP 34 pro výcvik dělostřelců, ostré a náhradní střely pro reaktivní protitankový granát RPG-75, přepracování signálních nábojů 26,5mm z mechanické iniciace na elektrickou a další speciální výrobky. Spoustu výzkumně-vývojových projektů v oblasti speciální techniky řešil již zmíněný VTÚVM v nedalekém Slavičíně, ale tyto aktivity nejsou na těchto stránkách, až na výjimky, dále řešeny. Od roku 1954 byla výroba doplňována civilními výrobky. Byly zde vyráběny drobné součástky pro motocykly JAWA, voliče pro telefonní ústředny, svítidla pro Škodu Sedan, tlumiče pro nákladní auta Praga V3S, S5T, Tatru 805, kryty pro televizory, rádia, hydraulické lisy CMK 100, přední nápravy pro traktory, klikové hřídele, kovací formy, licí formy, nářadí a nástroje, náhonové jednotky pro tiskařské stroje pro Adast, světlotiskové kopírovací stroje Océ, jehlové tkací stroje Acutis, Contis a JTS, hydraulické tlakové hadice atd.

Po listopadu 1989 získal podnik Vlárské Strojírny samostatnost k 1. červenci 1990. V této době dochází ke změnám v hospodářské činnosti, nastává privatizace a postupné odstátňování podniků. Speciální výroba je téměř ze dne na den zastavena, pokračuje hlavně výroba hydraulických hadic a montáž viničních a sadařských traktorů Zetor 5213 a 5243 z dovezených dílů. Experimentuje se s výrobou převodovek pro elektrické ruční nářadí, rehabilitačních lehátek, měrné a čerpací techniky. Prodej Vlárských strojíren soukromému vlastníkovi za účelem oživení výroby v areálu skončil absolutním fiaskem, následovaným změnou majitele, spoustou nesplacených dluhů a kouskováním areálu zájemcům, kteří byli schopni za uvolněné výrobní prostory zaplatit. Během šesti let došlo k redukci počtu zaměstnanců z 1750 na 28. Také vojenská část (MS, jako VÚ1337) končí činnost s počátkem roku 2007, čímž se účast armády v areálu A bývalé vojenské továrny po nějakých 70-ti letech (1936-2006) formálně prakticky skončila. Jednou z posledních činností byla delaborace protipěchotních šrapnelových min PP-Mi-Šr II a hromady jejich těl impozantně lemovaly železniční koleje vlečky v délce stovek metrů.  Po opuštění areálu armádou nastalo méně kontrolované využívání areálu soukromými obchodními firmami s vojenským materiálem, které v roce 2014 vyústilo do známé kauzy Vrbětických výbuchů.

V areálu dochází k velkému snížení objemu speciální výroby a jsou spíše zaváděny nové civilní výroby. Po roce 1989 byly ještě vyráběny (nebo skládány v malých sériích) např. letecké pumové zapalovače hlavové LZEH a dnové LZED, imitátory vzdušných cílů IVC, školní náboje 20x102mm pro letecký kanón Plamen, 30mm náboje pro PLDvK vz. 53/59, 60mm dělostřelecká munice pro minomety Antos a Santos, 122mm vývojový base bleed generátor plynu pro dalekonosnou dělostřeleckou střelu, probíhaly delaborace sofistikované dělostřelecké raketové munice sovětského vzoru, vývoj bezkontaktního rádiového zapalovače BZ (varianty BZ-S pro dělostřeleckou 152mm munici, BZ-R pro 122mm rakety a BZ-M pro 120mm minomet), nábojnice leteckých pyropatron do katapultážních mechanismů, a v poslední době také munici ráže 40mm pro granátomety, .50 BMG pro 12,7mm kulomet a protimateriálové pušky a 9mm Luger. Strojírenská a muniční výroba se po privatizaci ve velkém rozsahu zpátky již nevrátila. Nicméně zde nadále sídlí několik firem, které v oboru působí a pokračují. Aktuálně jde o firmu ZVI a.s., která sem do uvolněných prostor ze Vsetína přesunula výrobu 20mm munice pro letecký kanón Plamen, rozjela zde výrobu 30mm munice a další projekty. Nově zde působí firma Limit s.r.o., která vyrábí malorážovou munici a komponenty pro přebíjení munice. Dále zde funguje linka na přepracování chloristanových raketových paliv firmy Bochemie. No a tradičně zde pokračuje činnost armádního výzkumného ústavu (známého pod označením VTÚVM Slavičín, nyní pod hlavičkou VTÚ, s.p.). Tradice speciální výroby tedy i zde pokračuje a doufejme, že bude pokračovat nadále.

MUZEUM ZBROJOVKY VE SLAVIČÍNĚ